Epistolární román zasazený do americké Georgie třicátých let minulého století.
Četli jste už někdy příběh, který začíná mlčením?
Vulgarismy a popisy sexuálního násilí jako prostředky k přenesení zkušenosti.
Začátky jsou důležité a u knih to platí dvojnásob. Kolikrát to může být předzvěst, zda se s chutí pustíme do dalšího čtení, nebo zda se daný titul v naší mysli propadne do zapomnění. Samozřejmě, první věta knihu nedělá…ale mohla by! A v některých případech se v ní dokonce skrývá to, co nás bude celým příběhem provázet. Schválně, odhalíte, která díla se nás snaží vtáhnout do děje následujícími větami?
"It was the best of times, it was the worst of times, it was the age of wisdom, it was the age of foolishness, it was the epoch of belief, it was the epoch of incredulity, it was the season of Light, it was the season of Darkness,…“
“Happy families are all alike; every unhappy family is unhappy in its own way.”
„It is a truth universally acknowledged, that a single man in possession of a good fortune, must be in want of a wife.“
“When he woke in the woods in the dark and cold of the night he'd reach out to touch the child sleeping beside him.”
"In my younger and more vulnerable years my father gave me some advice that I've been turning over in my mind ever since. Whenever you feel like criticizing anyone, he told me, just remember that all the people in this world haven't had the advantages that you've had."
Pokud vaše odpovědi zněly A Tale of Two Cities, Anna Karenina, Pride and Prejudice, The Road a The Great Gatsby, tak vám gratuluji a předávám imaginární cenu pro literární znalce, a také doporučuji přidat si na tento pomyslný seznam i úvod knihy, kterou si představíme dnes:
“You better not never tell nobody but God. It'd kill your mammy.”
Je zvláštní začínat knihu, obzvlášť takovou, která je osobní zpovědí, výzvou k mlčenlivosti. Stud, mlčení a co se může stát, když se vynucené ticho prolomí, je jedním z hlavních témat, kterými nás příběh provází. Ale to předbíhám. Pojďme si knihu nejprve krátce představit.
The Color Purple je epistolární román zasazený do americké Georgie třicátých let minulého století. Hlavní postavou je chudá a nevzdělaná dívka Celie, se kterou se setkáváme v momentě, kdy ji začne zneužívat její otec Alphonso. Celie otěhotní a přivede na svět dceru a později syna. Alphonso ji ale o obě děti připraví a odvede je neznámo kam. Jsou vůbec ještě naživu?
Celie vezme Alphonsovu výhružku (viz. první věta knihy) doslova a začne se svými trápeními svěřovat v drtivě upřímných dopisech adresovaných Bohu.
“Dear God,
I am fourteen years old. I am I have always been a good
girl. Maybe you can give me a sign letting me know what
is happening to me.”
Jedinou hrdinčinou oporou v životě je intelektuálně založená sestra Nettie, s níž ji pojí vzájemné ochranitelské pouto. Když Alphonso vnutí Celii jako manželku dalšímu násilníkovi, kterého téměř celou knihu známe jen jako Mr.______, zpřetrhá se tím bohužel i sourozenecká vazba. Sestry jsou rozděleny, a i přes slib, že si budou psát, žádné dopisy nedorazí. Po Nettie jako by se slehla zem.
I přes počáteční osamocení začnou do Celiina života přicházet noví lidé, ženy, které ji pomalu ale jistě přimějí přehodnotit dosavadní představy o tom, jak žít. Ať už Sofie, rebelující manželka Celiina nevlastního syna, nebo především jazzová zpěvačka Shug Avery. Díky nim zjistí, že i žena může být strůjcem vlastního štěstí. A je to právě její vztah se Shug, který ji naučí, že přátelství a láska nejen že existují, ale přicházejí v mnoha různých podobách. Když se navíc začne svěřovat Shug s realitou domácího násilí, které trpí v područí Mr.______, spustí řetězec událostí, které ji dovedou nejen k nalezení respektu sama k sobě, k odvaze změnit svůj život, ale i k dávno ztraceným dopisům…
The Color Purple vám rozdrásá nitro, což se dle reakce všech, kterým jsem svůj užmoulaný paperback půjčila (vnutila), zdá být typická reakce. Autorka vás mistrným způsobem donutí prožívat zoufalství a úzkost. Bezmoc naštěstí vyvažuje nadějí. Pokud bych měla knize něco vytknout, tak je to část, kde se začnou objevovat dopisy od Nettie. Ačkoli v nich autorka diskutuje komplikovaná a důležitá témata (rasismus, kolonizace a misionářství), způsob, jakým jsou podaná, působí, ve srovnání s dopisy od Celie, odtažitě a neosobně . Dopisy od Nettie jsou zdlouhavé, místy až rušivé a já osobně nedočkavě vyhlížela změnu perspektivy.
Není překvapením, že se kniha nevyhnula kontroverzi. Mnoha lidem se staly trnem v oku vulgarismy, popis sexuálního násilí či stejnopohlavního vztahu mezi hlavními postavami. I kvůli tomu je the Color Purple již stálicí na seznamu zakázané literatury. Pokud jde o mě, tak je to jen o důvod víc, proč si ji přečíst. Další kritika však přišla ze strany černošské komunity. Autorka v knize poukazuje na silné patriarchální struktury a normalizaci domácího násilí na ženách v černošské komunitě, což dle kritiků jen posiluje stereotypní předsudky. Můj názor je takový, že je nejlepší přečíst si knihu a udělat si vlastní úsudek.
Alice Walker za The Color Purple získala Pulitzerovu cenu, a stala se tak první Afroameričankou, která prestižní ocenění získala. Kniha je i proto klasikou, a dokonce byla převedena i na filmová plátna (pod taktovkou Stevena Spielberga). Hlavní roli Celie ztvárnila tehdy ještě téměř neznámá Whoopi Goldberg. Adaptace získala 11 nominací na Oscara, a byť žádnou z nich ve zlatou sošku neproměnila, filmová verze se stále těší divácké oblibě. Nelze opomenout ani muzikálovou podobu, na jejíž filmovou verzi si sice stále ještě musím udělat názor, zato vám mohu s klidným srdcem doporučit Celii tak jak ji zahrála fenomenální Cynthia Erivo v Londýnské produkci a později na Broadwayi. Její verze písně „I’m Here“ přivede k slzám i největší tvrďáky. A mě.