Norština = dva jazyky?

Už vás někdy napadlo, kolik je na světě jazyků? Hodně (údaje kolísají kolem 6 000) a o velké většině z nich se člověk ani nedozví. Jsou totiž malé a izolované. Spousta jich dnes bojuje o přežití (zejména kvůli úbytku uživatelů a „převálcování“ velkými jazyky) a pak tu máme jeden z těch malých – norštinu. Ale víte, že existují norštiny vlastně dvě? Ano, je to opravdu tak. Dvě spisovné varianty, které musí každý Nor ovládat, ale užívá jen jednu z nich. Jmenují se bokmål a nynorsk. Toto však nejsou jejich původní názvy, ale k tomu se ještě dostaneme.

Asi si říkáte, proč to tak je? Co k tomu vedlo? A má to smysl? Jedno po druhém.

Příčiny je třeba hledat už ve středověku, kdy byla úředním jazykem Norska téměř 400 let dánština. Norština toto období přežila pouze v mluvené podobě, psanou formu plně nahradila dánština. Pro začátek se musíme vydat až do období kolem roku 1350, kdy bylo Norsko zasaženo morovou epidemií. Té padla za oběť asi třetina populace, zejména ve městech, kde se soustředily vzdělané a úřednické vrstvy obyvatel. Oslabené norské království se v roce 1397 stalo členem tzv. Kalmarské unie a od roku 1537 bylo členem Dánsko-norské unie. Norsko mělo v těchto uniích velmi špatnou pozici a, jak už bylo zmíněno výše, odnesl to jazyk.

A co se stalo po těch skoro 400 letech, kdy existovala Dánsko-norská unie? Napoleonské války. Dánsko v nich ale stálo na špatné straně. Jeho postavení velmi oslabilo a následovaly územní ztráty. Norsko se sice víceméně plynule stalo členem unie se Švédskem, tentokrát ale mělo autonomní postavení. Toho v roce 1814 využily elity a při shromáždění ve městě Eidsvoll sepsaly a následně 17. 5. podepsaly norskou ústavu. Od té doby je sedmnáctý květen norským státním svátkem (dodnes Norové pořádají velké oslavy a průvody, aby si připomněli významnou historickou událost). Vyskytl se ale zádrhel, a to ten, že v té době neexistovala psaná norština. Pod vlivem v té době silné vlny romantismu bylo zapotřebí, aby měl každý národ i vlastní jazyk, bylo tedy nutné „vytvořit“ psanou norštinu. A zde se dostáváme k samotnému původu dvou oficiálních pravopisů.

Elity se nemohly dohodnout, jak by měla norština vypadat. Jeden proud zastával názor, že není potřeba velkých kroků, stačí upravit pravopis a výslovnost dánštiny, a norština bude na světě. Významným představitelem tohoto směru byl pedagog a lingvista Kund Knudsen. Výsledkem jeho práce byl psaný jazyk zvaný riksmål.Nebyl to ale jediný názor, který se objevil. Do práce se pustil i jazykovědec Ivar Aasen. Fascinovaly ho přeživší dialekty na venkově, které považoval za potomky „pravé“ norštiny a použil je k vytvoření psaného jazyka, landsmålu.

Mezi obyvatelstvem se obě varianty uchytily a našly si své příznivce i uživatele a v roce 1885 byly zrovnoprávněny zákonem. V roce 1905 se Norsko konečně osamostatnilo a o něco později (1929) získaly oba pravopisy nová jména. Z riksmålu se stal bokmål a z landsmålu nynorsk.

Po celou dobu existence dvou pravopisů zůstává nynorsk menšinovou variantou. Počet jeho uživatelů v průběhu let kolísal podle jeho oblíbenosti a dnes se jejich počet odhaduje na pouhých 10–15 % obyvatel (přesné statistiky Norové nevedou).

Zbývá nám ještě zodpovědět otázku ze začátku článku: Má smysl dva pravopisy udržovat? I dnes je v Norsku rovnoprávnost obou variant zakotvena v zákoně a každý Nor si může jednu z nich vybrat. To obnáší i to, že státní instituce a úřady musí mít názvy v obou variantách a musí v obou také zvládat komunikovat. Nám se to může zdát zbytečné (a možná i příliš nákladné), ale Norům nikoliv. Dva pravopisy jsou v tamější kultuře již hluboce zakořeněné a jsou nedílnou součástí norské tradice i norské identity. To souvisí zejména s tím, že Norsko nebylo po velkou část své historie samostatné, a nyní se snaží udržet vše, co je tzv. typicky norské.

Dovolím si ještě malou tematickou odbočku, kam jinam než ke knihám. V Norsku samozřejmě vychází knihy v obou jazykových variantách. Každý autor (i překladatel) si může vybrat, ve které variantě knihu napíše (přeloží). I když je nynorsk menšinovou variantou, tak v něm publikují své texty významní norští autoři, například nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2023 Jon Fosse. Nynorsk v posledních letech čelí úpadku, zejména kvůli tlaku angličtiny a úbytku uživatelů, zvláště mezi mladými. Je tedy jen dobře, že stále vychází kvalitní literatura i v této variantě.